Ta děvka! Ulevil si nejeden hospodský, když uslyšel ministryni financí oznamovat, že je nouzový stav nově vyhlášen podle zákona o ochraně veřejného zdraví, takže může zapomenout na náhradu škody za zkyslé pivo a zkažené maso. Ve stejné chvíli začala té chuděře spílat i armáda jinak uhlazených právníků nadržených na mediálně sledované spory o odškodnění se státem, kteří si doma zpestřovali karanténu celodenním sledováním seriálu Law & Order a nacvičováním plamených projevů o ochraně živnostníků. Nedá se nic dělat, právníci zachrání lidstvo až na nové planetě. A tak se ptám. Nepřišel čas postavit Archu B?
Co si budeme povídat, zatímco první týden karantény byl ve znamení boje s panikou, další dva byly kombinací absurdního divadla, boje o přežití a střídajících se stavů nasranosti a úlevy. Kromě různých katastrofických scénářů a zaručených zpráv začaly sociální sítě zaplavovat také roztodivné „ezokecy“, jejichž společná myšlenka spočívala v tvrzení, že je koronavirus přirozenou obranou Země před lidstvem, které ji ubližuje a ničí. Jako příspěvek do této originální filozofické debaty přidávám v duchu stejné logiky názor, že je člověk přirozenou obranou Země proti přemnoženému hmyzu a všudypřítomným stromům a že nám ta obrana jde pěkně od ruky.
V neděli 29. března jsme přešli na letní čas, takže se během jediné noci karanténa zkrátila o celou hodinu, a to prosím bez toho, aby o tom hlasovala vláda nebo parlament. Skandál. My jsme k této příležitosti díky enormnímu nasazení lidí z brněnské Hvězdárny, lidí z Akademie věd a našich UXáků, grafiků a kodérů během pouhých 3 dnů spíchli web stredoevropskycas.cz, který vysvětluje, jaký čas si vybrat, až skončí střídání zimního a letního. Selfpromo konec.
Středoevropský čas je jasná volba...
Pro nás v digitálu byly ovšem uplynulé dva týdny korontény především ve znamení hromady práce, u které není vůbec jisté, zdali za ni dostaneme zaplaceno. Ať už se podíváte v české ekonomice kam chcete, uvidíte zamrzlé transakce. Ti, kteří peníze mají, na nich sedí, protože si nemohou být jisti, jak krize zmasakruje jejich odběratele, a ti, kteří hrací žetony nemají, na ně tak stále zoufaleji čekají. Nikdo si prostě nechce vylosovat černého Petra druhotné platební neschopnosti.
Nejistotu zvyšuje bohužel i fakt, že návrhy rozsahu a termínu spuštění státní pomoci podléhají každodenním změnám, a skoro nikdo zatím žádnou pomoc neviděl. Dokud nebudou mít firmy peníze na účtech, finanční transakce asi nerozmrznou. Duben bude z tohoto pohledu měsícem pravdy. Pokud firmy v očekávání nejistých dob obdržené peníze nepoužijí k úhradě závazků, máme zaděláno na hospodářský průšvih, proti kterému je celá pandemie jen nevinou, státém řízenou, bojovkou. No vidíte, další předpověď.
Kromě celkem pochopitelného váhání při úhradě závazků jsem však narazil i na několik případů klasické české vyčůranosti. Tak například z nejmenované státní instituce – jako jsem hrdina, ale máme dost zaměstnanců, takže budu neadresný – nám týden po splatnosti únorové faktury vzkázali, že mají home office, takže neschvalují platby, ale že by se to při troše štěstí mělo zlepšit do 15. dubna. Kromě toho, že si pár lidí placených z našich daní zjevně plete home office s dovolenou (o tom, že to tak je, by mohl vyprávět kolega pracující především pro municipality), mi připadá poněkud amorální, že po nás stát chce odvést DPH z něčeho, co nám dluží. Excesů však není ušetřen ani soukromý sektor, ve kterém se pro změnu objevily žádosti o slevy, které máme prý financovat tím, že si řekneme o státní podporu na mzdy. Nějakou logiku to má, ale je to cesta do pekel.
Ke státu a obcím se váže i další absurdní příběh začínajícího jara. Pokud už byli úředníci náhodou minulý týden v práci, tak měli často na starosti něco úplně jiného než řešení svých hromadících se úkolů. V pracovní době totiž šili roušky, což ještě některé radnice vylepšily soutěžemi mezi jednotlivými odbory, které pak místní politruci, hrdí dědicové poručíka Troníka, vynášeli do grafů na nástěnce. Tak, jako byla sametovka spojena s chrastěním klíčů, bude korona spojena s šitím roušek. Za 20 let se budou vnoučata ptát prarodičů, zdali tenkrát taky bojovali proti pandemii a ti budou hrdě a se slzou v oku odpovídat, že ano, vytahujíce ze zásuvky vetchou roušku ušitou z prababiččiny podprdy.
Bane doporučuje roušky...
Uplynulé dva týdny tak byly naplněny pokusy vysoce kvalifikovaných a vzdělaných lidí přešít své dětské spodní prádlo na vybavení bankovních zlodějů, třeba takoví profesoři anglické literatury si naposledy tak pěkně zašili, když je zašili komunisti, ale i vtipných pokusů inženýrů vymýšlet znovu kolo s využitím nejmodernějších technologií. Když v Průša Lab po týdnu usilovné práce „technických géniů“ 3D tiskárna vytiskla první prototyp ochranného štítu pro lékaře, vyráběla brutálně produktivní četa vězňů v pardubické věznici roušky a štíty jednoduché konstrukce už nějaký ten den jako na drátku. Nový svět prohrával se starým 0:1 a nezbývalo než trnout, kdy někdo přijde s nápadem vyrábět plicní ventilátory z lega.
Pardubičtí vězni jedou...
Ke cti Průša Lab je potřeba dodat, že rychle pochopili marnost snahy nahradit masovou výrobu tavením géčkových strun pro levné ruské kytary a zakoupili vstřikovací lis, tedy technologii z minulého století, který sám nahradí denní produkci několika tisíc 3D tiskáren.
Užitečných a poučných věcí v minulých staletí najdeme víc. Kdo byl někdy u nás v kancelářích ví, že tam hned na dvou místech visí kopie deklarace nezávislosti a první strany ústavy USA, a to ne proto, že bych byl nekritický obdivovatel současné podoby této velmoci, ale proto, že v lidských dějinách nebylo mnoho podobných okamžiků, kdy se na jednom místě sešlo tolik moudrých lidí, jako je podepsáno pod oběma zmíněnými dokumenty. Mezi autory a signatáři nechybí John Adams, Thomas Jefferson, ale také Benjamin Franklin. Ten prorocky prohlásil, že „Ti, kteří by se vzdali základní svobody, aby získali trochu dočasné bezpečnosti, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečnost.”.
Benjamin Franklin na lidmi milovaném portrétu...
Obávám se, že právě to se nyní děje kvůli státem schválenému šmírování lidí přes telefony a platební karty, které je stejně tak hloupé a z pohledu boje proti pandemii nefunkční, jako za normálních okolností protizákonné. Ono je tedy zjevně v rozporu se směrnicí na ochranu osobních údajů i nyní, pouze se momentálně ze strachu před zfanatizovaným davem bojí kdokoliv cokoliv namítnout. A to je chyba, protože vracet vše za jednou překročené hranice bude hodně těžké.
Kdo není fanouškem Star Treku asi následující odstavce neocení, ale pro nás ostatní si je neodpustím. Politici, část novinářů, ale často i technooptimisté, které snad omlouvá pouze jejich úzká specializace a touha vyzkoušet si své léta v kamrlíku piplané technologie v praxi, se nám snaží v duchu nejlepších tradic komunistického hesla „poručíme větru, dešti“ vsugerovat, že je naším cílem koronavirus porazit, a tak v zájmu splnění tohoto úkolu zavádějí drastická omezení osobní svobody, porušují ochranu osobních údajů a přijímají pro ekonomiku likvidační opatření.
Ve filmu jde všechno...
Pandemie způsobená novým virem ale nic takového jako vítězný scénář neobsahuje. Nejde přeprogamovat ani hacknout. Jediné, o co se můžete snažit, je udržet si rozvahu, důstojnost a tváří v tvář nevyhnutelnému přijmout následky. V téhle zkoušce, ne nepodobné Kobyashi Maru scénáři z výše uvedeného sci-fi, jsme v Evropě zatím příliš neobstáli. Možná nás to nemusí mrzet, protože nechceme být kapitány hvězdné flotily, leda, že by se chytla má myšlenka s Archou B. Co? Nic? No tak nic…
To boldly go where no man has gone before!
Souhlasím s rektorem UK Tomášem Zimou, který napsal, že „volba mezi uvolněním drastických a doufejme krátkodobých opatření a dalším pokračováním karantény není volbou mezi penězi a životy. Je volbou mezi hypotetickými hromadnými oběťmi koronavirové infekce a jistými oběťmi ekonomického úpadku společnosti”. Pouze bych dodal, že stejně děsivý jako úpadek ekonomický je i úpadek lidských práv a svobod.
Déjà vu? Mnozí z vás, především ti dříve narození, si po přečtení první věty řekli, že je všechno, jen ne originální. Ale já vám to přece říkal už minule. Já nejsem originální a nikdy jsem nic zásadně nového nevymyslel, ale dělám dobře kopie, někdy lepší, někdy horší. Tahle je sice dozajista horší, protože nejsem žádný William, natož Eastlake, ale má svoji pointu. My teď totiž taky tak nějak hájíme hrad. A nejsou to naše domovy ani kanceláře, je to náš způsob života, který je možná rozhazovačný, marnotratný, neudržitelný, ale jinak, a to si přiznejme přátelé, je prostě skvělý. Závažnost koronavirové epidemie tedy budu hodnotit zpětně na základě toho, zdali si příští rok touhle dobou dám se ženou grilovanou klobásku u Čápa a zaliji to plzní, dám si dvě a žena mi řekne, že moc piji, načež se přesuneme domů a budeme se u zpráv děsit reportáží ze vzdálených válek a smát se Grétě shánějící dobrovolníky na roztáčení větrníků. Uvidíme.
Pořád vám všem držím palce a sobě také!
Řekni to písní...
S rostoucí popularitou projektu se pojí narůstající návštěvnost, do hry začínají vstupovat různé analytické nástroje, sám Google navštěvuje web ča...
Rok se s rokem sešel a v pražském Cubexu se konal další ročník konference Brand Management. Loňský rok se nesl v duchu ekonometrie, dat a Les Bine...
Do marketingového klubu Cognito přestoupili dva hvězdní hráči – Martin Veselský a Simona Matúšková. Žluto-modrý dres oblékají od konce srpna a ryc...
